POPEL LÁSKY

Vědomí a světlo čistého Znání

V knize Popel Lásky užívám k pojmenování naší pravé přirozenosti slovo „Vědomí“ nebo slovní spojení „světlo čistého Znání“. Ačkoliv obojí vypovídá o stejném neobjektovém prožitku či zkušenosti — o znání svého vlastního Bytí, jaké esenciálně je —, a jde tudíž o totéž, používám tato pojmenování ve dvou různých kontextech, aby ukázala dvě různé roviny chápání. Níže obě tyto roviny popisuji a tím i objasňuji kontext, v němž se slova této knihy objevují.

Z konvenčního hlediska je zkušenost chápana jako něco, co se skládá ze dvou elementů: (1) subjekt — tělo/mysl — a (2) objekt — věci, druzí a svět. Proto bychom mohli nazvat tento náhled na zkušenost konvenční dualitou, která zahrnuje vztah objektu a subjektu.

Konvenční dualita je víra, že tělo/mysl — subjekt zkušenosti — je spojeno s věcmi, druhými a světem — objekty zkušenosti — prostřednictvím aktu znání, pociťování a vnímání. Takže tělo/mysl je považováno za toho, kdo si uvědomuje, a věci, druzí a svět za to, co si já, tělo/mysl, uvědomuji.

Tato víra je základní domněnkou, na níž je postavena naše celosvětová kultura. V jazyce je zakotvena ve větách typu „já znám to a to“, „já tě miluji“, „já vidím strom“. Ve všech těchto případech je tu subjekt — já —, který zná, cítí nebo vnímá objekt — tebe nebo to. Tato víra je natolik vetkána do textury naší kultury, že většina lidí ji už ani nepovažuje za víru, ale za nezpochybnitelnou, absolutně pravdivou skutečnost.

Jako první krok na cestě k pochopení pravé přirozenosti naší zkušenosti nás neduální učení upozorňují na to, že věci, druhé a svět si neuvědomuje já — tělo/mysl, ale Já — Vědomí, které si uvědomuje jak tělo a mysl, tak věci, druhé a svět. Tělo a mysl jsou tedy chápány jako objekty zkušenosti, nikoliv jako subjekt.

V takovém případě se rozumí, že subjekt neboli ten, kdo zná zkušenost, není tvořen z ničeho objektového, například z myšlenky, obrazu, pocitu, tělesného prožitku či smyslového vjemu. Je jednoduše přítomný a vědomý, a proto je nazýván Uvědomování či Vědomí (anglicky Awareness). Ve slově Awareness má slovo aware význam „vědomé“ a přípona -ness pak vyjadřuje „stav bytí“ či „přítomnost něčeho“. Slovo Awareness tedy znamená „stav bytí si vědom(a)“ nebo jednoduše „uvědomování si“ či „vědomé Bytí“.

Subjekt zkušenosti — čisté Vědomí — nemá žádné objektové vlastnosti, a proto se říká, že je z podstaty prázdný: bez myšlenek, obrazů, pocitů, vjemů; že je transparentní, bezbarvý, bez formy, nezachytitelný a ve své podstatě nepředstavitelný. Ovšem chceme-li hovořit nebo psát o nejzazší přirozenosti zkušenosti, potřebujeme se prozatím domluvit na vyjadřování jejího pojetí.

Proces, v němž objevujeme, že věci, ostatní a svět si neuvědomuje já — tělo/mysl —, ale Já — Vědomí, které si je vědomo jak těla a mysli, tak věcí, druhých a světa, se někdy nazývá neti neti: nejsem to ani to. Nejsem svými myšlenkami, uvědomuji si své myšlenky. Nejsem svými pocity, uvědomuji si své pocity. Nejsem svými tělesnými prožitky, uvědomuji si tělesné prožitky. Nejsem svými vjemy — pohledy, zvuky, chutěmi, texturami ani vůněmi — jsem si jich vědom(a).

Neti neti je tedy proces rozlišování či vylučování, v němž se posouváme od víry „já jsem něco“ — směs těla a mysli — k pochopení, že „nejsem nic“, žádná věc nebo objekt (nothing, not-a-thing) — žádná myšlenka, obraz, pocit, tělesný prožitek ani smyslový vjem.

Vyvrcholením cesty neti neti — cesty vylučování — je rozpoznání našeho Já jako čistého Vědomí. O přirozenosti Vědomí nám však prozatím říká jen to, že Vědomí je prostě přítomné a že si uvědomuje. Nejde tedy ještě o to, co je tradičně označováno „probuzení“ či „osvícení“. Probuzení nebo osvícení není jen zjevením přítomnosti Vědomí — ač to je první krok —, ale objevením přirozenosti Vědomí.

Posun od pochopení, že Vědomí je přítomné a vědomé, k objevení jeho skutečné přirozenosti si žádá, ve většině případů, určitou míru zkoumání. Ale kdo nebo co může zkoumat či si uvědomovat nebo znát Vědomí? Jedině Vědomí si může uvědomovat, takže jen Vědomí o sobě může cokoliv vědět a znát se.

Zkoumat Vědomí tedy znamená uvědomovat si Vědomí. Ovšem k tomu, aby si Vědomí sebe uvědomovalo, nepotřebuje poznat nic nového. Vědomí si sebe uvědomuje neustále, přirozeně a nenuceně tak, že sebou prostě je, podobně jako se slunce přirozeně a bez úsilí osvětluje jednoduše tím, že je, čím je.

Skutečné zkoumání naší esenciální přirozenosti, ač je téměř vždy iniciováno myšlením a kladením si otázek, je tedy ve své podstatě prostým, vědomým spočinutím coby naše esenciální Bytí, čisté Vědomí.

Naše vnějškově či na věci orientovaná mysl přichází v tomto procesu o své objekty, a nemá se už tak na co soustředit nebo čeho se držet, takže vplyne přirozeně, bez úsilí a spontánně zpět do svého zdroje jako čisté Uvědomování, kterým vědomě zůstává.

V tomto vědomém spočívání v naší esenciální přirozenosti, jako čisté Vědomí, v nás začne svítat vzpomínka na naši věčně-přítomnou a nekonečnou přirozenost — rozpomenutí se na naše věčné, nekonečné Bytí. Nejde samozřejmě o vzpomínku na něco. Přesto je tu slovo vzpomínka namístě, protože znání našeho vlastního Bytí — vědění Bytí o sobě samém, jaké esenciálně je — s námi bylo neustále, a nejde tedy o nic nového, co bychom poznávali. Bylo to jen zdánlivě ztracené, zahalené, opomíjené či zapomenuté.

Vzpomínka na naši přirozenost, věčnou přítomnost a nekonečnost, se v duchovních tradicích nazývá různě — probuzení, osvícení, satori, osvobození, iluminace, nirvána, vzkříšení, mókša, bódhi, rigpa, kenšó atd. Pokaždé však jde o stejnou zkušenost: opuštění ztotožňování se s čímkoliv, co jsme dříve považovali za esenciální pro naše já a jemu vlastní. V zenové tradici se mluví o velké smrti, v křesťanské o ukřižování a vzkříšení: rozpuštění všech omezení, do nichž myšlenka zahalila naše Já, a odhalení jeho pravé přirozenosti — věčnosti a nekonečnosti.

Toto probuzení se v naší esenciální přirozenosti — věčně-přítomném a nekonečném Vědomí — může, ale nemusí, ihned nebo dramaticky ovlivnit naše tělo a mysl. Toto rozpoznání může často proběhnout ve skutečnosti tak tiše, že to mysl nejdříve ani nezachytí.

Slyšel jsem jednou vyprávět příběh, ve kterém se žák ptá svého učitele, uznávaného mistra zenu: „Proč nikdy nemluvíš o svém prožitku osvícení?“ V té chvíli se vzadu v chodbě postaví mistrova žena a zavolá: „Protože nikdy žádný neměl!“

Někteří lidé zase říkají, že byli prostým rozpoznáním esence svého Bytí natolik dezorientováni, že strávili následující dva roky na lavičce v parku a aklimatizovali se!

Ať tak, či onak, rozpoznání naší skutečné přirozenosti je polovina cesty: už známe pravou přirozenost našeho Já — čisté Vědomí — jako věčného a nekonečného subjektu všech zkušeností, zatím ale naše nové pochopení ještě zahrnuje objekty těla, mysli a světa.

V této fázi jsme si již vědomi své pravé přirozenosti — transcendentního Vědomí; Vědomí přítomného v poloze svědka na pozadí všech zkušeností; věčně-přítomného, nekonečného prostoru, v němž se objevují dočasné, omezené objekty těla, mysli a světa a jsou jím poznávány; prázdnoty, z níž povstává plnost všech zkušeností.

Z takového úhlu pohledu je však zkušenost ještě stále složena ze subjektu — byť osvíceného — a objektu. Subjekt — věčné, nekonečné Vědomí — se někdy přirovnává k otevřenému, prázdnému, obloze podobnému prostoru, v němž se zažívané objekty — myšlenky, obrazy, pocity, tělesné pocity a vjemy — objevují a vytrácejí jako oblaka. Jako takové je Vědomí stále ještě něco, byť je to něco průzračné a prázdné. Stále ještě jsme ve sféře duality — kterou bychom mohli nazvat osvícená dualita —, kdy věčný a nekonečný subjekt zdánlivě poznává dočasný a konečný objekt.

V tomto kontextu užívám v knize Popel Lásky slovo Vědomí.

Abychom mohli ve všech aspektech našeho života cítit a zažívat plně mír a lásku, které jsou ze své podstaty přirozeně spjaty se znáním našeho Bytí — znáním Bytí sebe samého —, je třeba vnést osvícené pochopení do všech sfér naší zkušenosti, tedy do způsobu našeho myšlení, cítění, jednání, vnímání a vztahování se.

A proto je tu druhá cesta — cesta zahrnování neboli tantrická cesta —, na níž postupně slaďujeme své myšlení, cítění, jednání, vnímání a vztahování se s tímto naším novým chápáním. Na cestě zahrnování — v zenové tradici nazývané velké znovuzrození a v křesťanské proměnění — zjišťujeme, že naše esenciální přirozenost, čisté Vědomí, není přítomna jen jako svědek zkušenosti, ale že je substancí či realitou zkušenosti. Není tedy jen pozadím zkušenosti, ale i jejím popředím; není jen transcendentní, ale rovněž imanentní.

Když si toto uvědomíme, dualita neboli rozdílnost subjektu — čistého Vědomí — a objektu — těla, mysli a světa — se zhroutí. Vpravdě se nezhroutí, protože tu předně nikdy ve skutečnosti nebyla. Spíše jsme jasně uviděli, že dualita vždy byla a je zcela neexistující: skutečně neexistuje žádné já — ani dočasné a omezené, ani věčně-přítomné a neomezené —, které poznává, ani objekt, druzí a svět, který je poznáván. Je jen čisté Znání — jedna intimní, bezešvá, nedělitelná, věčně-přítomná, neomezená celistvost.

V tomto smyslu používám v knize Popel Lásky pojmy Znání nebo světlo čistého Znání, vyjadřující pocit-pochopení, že všechny rozdíly mezi zdánlivým subjektem a zdánlivým objektem, druhými nebo světem se už rozplynuly, v kontrastu ke slovu Vědomí, případně čisté Vědomí, které ještě zahrnuje zdánlivý subjekt a objekt.[1]

A stejně jako se pro vztah Vědomí a zkušeností někdy používá metafora otevřené, prázdné oblohy, v níž tělo, mysl a svět plují jako oblaka, používám já metaforu obrazovky a obrazu nebo filmu pro čisté Znání, kde není subjekt ani objekt.

Obrazovka je v této metafoře nicméně vědomá: vidí či uvědomuje si obrazy, které se na ní objevují, a současně je substancí, z níž jsou stvořeny. Obrazovka zná tak obrazy jako sebe samu, nikoliv jako objekty nebo druhé.

V tomto případě tedy na obrazovce není žádný skutečný, nezávisle existující objekt zvaný obraz. Nejsou tu dvě věci — a-dvaita, ne-dva — obrazovka a obraz; je tu pouze obrazovka. Je tu jen obrazovka, která se tím, že v sobě vibruje, jeví jako obraz, ale nikdy se nestává ničím jiným ani nezná nic jiného než samu sebe.

Stejně tak čisté Znání tím, že v sobě vibruje, zaujímá tvar myšlení, cítění, tělesného pociťování, vidění, slyšení, dotýkání, chutnání a čichání a zdánlivě se tím stává myslí, tělem a světem, avšak ve skutečnosti se nikdy nestává ničím jiným a nezná nic jiného než samo sebe.

Z perspektivy čistého Znání tedy neexistují objekty. Objekty a já jsou tu jen z iluzorního hlediska jedné z filmových postav.

Běžné jméno pro absenci rozdílu mezi subjektem, který poznává, a objektem, který je znán, je láska a krása. Láska je zkušenost, že nejsou druzí; krása je prožitek, že nejsou objekty.

Ve skutečnosti ovšem nenajdeme slovo, které bychom mohli oprávněně použít k popisu reality zkušenosti, která zůstává bezejmenná, myšlenkou navždy nedosažitelná, a přece nám zcela intimní. Proto se ve snaze sdělit tuto Realitu zkušenosti slova nepoužívají buď vůbec, anebo se jich naopak použije velká spousta!

Cesta vylučování — nejsem to ani to — nás vede od přesvědčení „já jsem něco“ k pochopení „já nejsem nic“. Cesta zahrnování — jsem to i to — nás vede od pochopení „nejsem nic“ k pocitu-pochopení „jsem vším“.

Cesta vylučování je cestou rozlišování, kdy odlišujeme, co je esencí našeho Já, a co jí není. Cesta zahrnování je cesta lásky, na níž chápeme jakékoliv takové odlišnosti jako neexistující a odhalujeme svou přirozenou intimitu se všemi zdánlivými objekty a druhými lidmi. Cesta lásky nás přivádí k něčemu, co bychom mohli nazvat vtělené osvícení, v němž pochopení skutečné povahy věčně-přítomného neomezeného Vědomí postupně proniká do všech sfér našeho života a svým světlem prostupuje a sytí tělo, mysl a svět. Tento proces nemá konce.

Od konvenční duality k osvícené dualitě jdeme cestou vylučování, cestou rozlišování. Od osvícené duality k vtělenému osvícení jdeme tantrickou cestou zahrnování, cestou lásky a krásy.

Tato tři stádia — konvenční dualita, osvícená dualita a vtělené osvícení — najdeme ve všech velkých duchovních a náboženských tradicích: v křesťanství je to ukřižování, zmrtvýchvstání a proměnění; v alchymistické tradici se mluví o diskriminaci, iluminaci a transformaci; v buddhistické tradici je to samsára, pak nirvána a pak se samsára rovná nirváně: nejprve forma, pak prázdnota, pak prázdnota je forma a forma je prázdnota. Jak řekl Ramana Maharši: „Svět není skutečný; jen Brahma je skutečný; Brahma je svět.“

Nejprve zjišťujeme, že všechny zkušenosti se objevují v otevřeném, prázdném prostoru Vědomí a jsou jím znány. Poté objevíme, že Vědomí není pro zkušenost jen prostorem a jejím poznavatelem, ale že je také substancí či realitou všech zkušeností.

Když se rozdíl mezi Vědomím a zdánlivými objekty — tělem, myslí a světem — zhroutí, nebo přesněji když uvidíme, že zcela neexistuje, uvědomíme si, že to jediné, co kdy známe nebo s čím se kdy setkáváme, je znání zkušenosti. Ve skutečnosti to není znání zkušenosti, protože zkušenost jako takovou, nezávislou na Znání, nikdy nenajdeme.

My známe jen Znání. Nicméně toto my či já, které zná Znání, od něj není oddělené nebo odlišné. Znání není znáno ničím jiným než sebou samým.

Jediné, co kdy známe, je Znání a toto Znání je znáno sebou samým.

Existuje jen světlo čistého Znání.

Rupert Spira
úvod z knihy Popel lásky